Když je špatný pocit vlastně dobrý.

Jela jsem s Vítečkem autobusem do školky a bavila jsem se s ním o tom, kdo ze spolužáků přijde na jeho oslavu narozenin. Víteček smutně poznamenal, že Honzík asi nepřijde, protože ho už nemá rád a baví se více s Filípkem (jména jsou záměrně změněné). Snažila jsem se mu vysvětlit, že to tak v životě někdy je, že se nám přátelé mění a někdy si s někým přestaneme rozumět a najdeme si někoho jiného, nebo nás někdo opustí a najde si někoho jiného a my pochopíme, že si rozumíme více s jinými lidmi. Víteček přikyvoval a smutně koukal z okna, pocítila jsem velikou vnitřní úzkost. 

Uvědomila jsem si, že je to můj pocit a ne mého syna, který vypadal, že se situací už nějak popral a začal řešit veselejší téma. Odvedla jsem jej do školky a stále jsem cítila, že ten divný pocit, který se zatím usadil v mém břiše, zesiloval a rozjížděl se do celého těla. Bylo mi na zvracení. Uvědomila jsem si, že se mi při rozhovoru otevřelo moje téma, můj starý blok se aktivoval a čeká na to, jak jej přijmu. Kdysi bych se začala zajímat o to, v jakém období mého života tento blok vznikl, a začala jej řešit. Nyní jsem ale cítila, že to nepotřebuji a jediné co mám udělat, je si to klubko energie uvědomit a dovolit mu aby se svým vlastním tempem dostalo z mého těla. Prostě přijmout a pustit. Důvěra v mé tělo, které se s radostí zbavovalo uloženého bloku, k mé úplné neradosti velmi pomalu, byla silnější a já se nakonec radovala s ním.

To mě opět utvrdilo v názoru, že pokud přijmeme fakt, že vše v našem životě je tak, jak má být, podaří se nám zůstat v důvěře a v dané chvíli nebudeme bojovat, přijde řešení a velmi často jednoduché. Vesmír se postará i o pochopení, pokud je ještě potřebujeme.

Milada