Antibiotika, nebo antibiotika?
Ležela jsem v posteli a bylo mi zle, hodně zle, moc, moc, moc zle, že se dokonce mé myšlenky začaly zaobírat tématem vlastní smrti. Ano byla jsem vyčerpaná psychicky i fyzicky a nemohla se hnout. Myslela jsem na své děti a manžela, přemýšlela jsem jak to tady zvládnou beze mě. Ta představa mě děsila. A v té chvíli se zvedla poslední vlna mého zasunutého Já, které řeklo: “tak to tedy ne! Pokud mám umřít, tak ne takhle a vůbec, ještě nebudu umírat!”
Zachvěl se ve mě malý příval energie, který mi pomohl se zvednout a jít dolů za dětmi. Již delší dobu mi nebylo fyzicky dobře, jedna potíž střídala druhou a nyní se to všechno spojilo a já i přesto, že to vypadalo “jen” na průdušky a pálení žáhy jsem cítila, že je to něco víc. Jakoby mě to vevnitř užíralo. Vždy jsem si dokázala pomoci jen myšlenkami, když jsem cítila výkyvy harmonie v těle, že na mě něco „leze“. Stačilo mi se s nemocí prostě jen tak domluvit a brát to pozitivně a ona za pár dní odešla. Nyní jsem byla na tom tak, že jsem na tuto sebeterapii neměla sílu.
Teď se dělo úplně něco jiného a já pomalu začala tušit, že mě dobíhají nepříjemnosti, se kterými jsem se musela potýkat několik měsíců po tátově smrti, a které jsem občas na „uvolnění“ toho přetlaku řešila alkoholem. Bylo toho mnoho, pohřeb, dědictví, vyklízení bytu, úřady, děti, manžel a ještě organizace akcí ve spolku. Některé věci jsem prostě nepřijala a zatlačila hluboko do nitra. Zrovna já , která lidem radím, aby se nebáli vytáhnout své negativní zážitky napovrch, pojmenovat je a opustit, jsem sama neměla sílu, bylo toho najednou moc.
Ještě jsem pár dnů doufala, že to všechno nějak přejde a odejde, ale když se můj zdravotní i psychický stav začal zhoršovat a rodina mě začala přesvětčovat, že musím jít k doktorovi, tak jsem svolila. Nebyl v tom boj, vlastně se mi ulevilo při pomyšlení, že dostanu nějaká antibiotika a udělá se mi lépe, budu moct zase “fungovat” jak se ode mne očekává. Už jsem si nemohla vzpomenout jaké to je normálně fungovat, mít energii. I když jsem nebyla u doktora šest let a žádného tady v Opavě nemám, řekla jsem si “no co, jestli to tak má být, tak někam zajdu”.
Ten stejný den jsem ještě telefonovala s kamarádkou, trochu jsme to rozebíraly a obě jsme se shodly na tom, že antibiotika nevyřeší podstatu mého problému. Kamarádka mě nabádala, abych zašla za Svaťkou. Byla jsem u ní dvakrát a po hodinové masáži jsem se tenkrát cítila opravdu moc dobře a to nejen na těle, jakoby mi otevřela další dveře v srdci. “Ona dělá celostní terapii pro tělo i duši, mě vždy ohromě pomohla, zajdi za ní”, řekla mi ještě kamarádka na rozloučenou. Slíbila jsem jí, že o tom budu přemýšlet, i když jsem se už smířila s tím, že si dojdu pro ty antibiotika.
Ráno jsem vstala brzy, abych stihla lékaře v sedm hodin a šla obvolávat lokální doktory, kteří byli nejblíže mého bydliště. Nikdo mi to nezvedal, nikdo na mě neměl čas. Tak jsem počkala do osmi a zavolala Svaťce a ona si na mě čas udělala a hned ten den ve 12hodin. Bylo mi jasné, že mě bere místo své pauzy na oběd a byla jsem jí za to vděčná. Vděčnost je mimochodem naše krásná vlastnost, pokud se nebere jako obchodní příležitost, tím myslím, prostě něco za něco.
Zajistila jsem si hlídání dítěte, druhé bylo u babičky a doplazila jsem se na terapii.
Svaťka mi po úvodním povídání, kdy si vyslechla co mě trápí, nasadila na hlavu jakýsi snímač, takže jsem se cítila jako mimozemšťan a napojila mě na přístroj, který začal okamžitě poslušně mimozemšťana zkoumat a skenovat. Projel mě celou mimozemšťanku a tato moje nová identita se ukázala správná, protože to, co mi pak přístroj ukázal, že se děje v mém těle, mě utvrdilo v tom, že o něm opravdu nic nevím. Jak je možné, že nám v těle bují spousty mikroorganismů, kteří nám škodí a my to nevíme ani necítíme?
Jak je možné, že máme záněty v celém těle, ale nevíme to?
A jdeme se uzdravit z něčeho “něčím”, co “zabírá” ale neléčí?
Dostala jsem antibiotika jak jsem rodině slíbila, jen byly přírodní a odcházela jsem s rozhodnutím, že si nasadím tvrdou dietu.
A tak jsem začala tvrdě, ono mi vlastně bylo tak zle, že mě stejně nic jiného nezbývalo. Vysadila jsem všechny cukry a bílkoviny na čtrnáct dní. Šlo to a nemám pocit, že bych nějak chuťově strádala. S přírodními antibiotiky jsem se cítila po už týdnu lépe a za čtrnáct dní přišel konečně ten vytoužený stav a ti co to zažili ví, že nepřeháním, cítila jsem se opět normálně, hurááá.
Tak nějak si uvědomuji, že jsem vždy dokázala všechny disharmonie v těle zachytit a zpracovat je, něco jsem však během tohoto roku pustila, byl to strach a možná to bylo mnoho strachů a ty se mi zhmotnili v mém těle a začali užírat energii. No já jsem to tušila, ale dělala jsem jako nic, ale ono to nejde dlouho dělat jakoby nic, když je to vaše tělo a vaše duše.
Milada
