BRRR, TO JE KRÁSNÁ ZÍMA!

Dojídám k snídani vánoční cukroví a přemýšlím nad tou velkou zimou venku, která konečně dorazila se vším všudy na náš dvůr a má první reakce je brrrr zíííma. Říkám si, co je na té zimě vlastně dobré? Když pomyslím na to, že bych se musela balit do tolika vrstev oděvů, vůbec se mi nechce ven, nejradši bych byla zalezlá doma a nic nepotřebovala. Jenže jíst se musí a tak do té zimy stejně půjdu a zmrznu a pak budu pod dekou rozmrzat. Teď mě napadá, že slovo zmrznout a rozmrzat je podobné slovu rozmrzelý, zajímavé že?

    Pamatuji si, že když jsme byli děti, věděli jsme moc dobře co v zimě dělat. Nevzpomínám si, že by mi někdy vadil mráz za ušima, nebo na kost zmrzlé prsty u nohou. Neměli jsme čas si takových věcí všímat, bylo třeba dodělat sněhuláka a ještě se párkrát sklouznout ze svahu, než se setmí. Tak, jak to, že je teď ta zima pro mě tak citlivě nesnesitelná? Kam se mi tedy ztratilo to zimní nadšení?

Když se na stejnou záležitost díváme z pohledu svých momentálních potřeb, bude to vždy odlišná záležitost, i když v podstatě zcela stejná. Je to naše přirozená vlastnost dívat se na vše přes své potřeby? Není to spíše tak, že nás tento filtr omezuje? Bere nám tu svobodu, kterou jsme jako děti měli, nepotřebovali jsme nic, kromě toho být tady a teď. Nepotřebovali jsme nic, kromě radosti z momentální chvíle. Momentální chvíle nebyla zasažená potřebami, příkladu: ještě musím toto a pak toto. Momentální chvíle byla prostě teď a byla krásná bez toho všeho co si tam nyní jako dospělí dodáváme. Myslím, že se pokusím své momentální chvíle čistit, pokusím se nevpustit tam nic víc. Už jsem to zkoušela a není to lehké, ale jde to. Vždyť, jak jsme se naučili žít s hlavou zaplněnou nepotřebnými toto a tamto, tak se to stejně můžeme odnaučit.

Ať žijí momentální chvíle jen tak. Jdu se vyválet ve sněhu, dokud nebudu úplně sněhováJ

S láskou Milada.