Otec, Stvořitel

Otec, Stvořitel
Jsem kdo jsem a přišel jsem dnes na návštěvu k vám přímo z nebes. Dnes je velký den vašich duší a já přišel jsem pokleknout před vás a vyzvat vás témuž před sebou. Poklekněte nuže před svou duší níže než hlavu v dlaních často svíranou máte, neboť brzdí vaši pravdu. Nejsem zde dnes pro to, abych skropil láskou vaše slzy zbytečné, neboť pláčete pro strach ze sebe sama. Že opustit máte to, co již dobře znáte. Co z peněz vytvořeno jest a co z nebe bylo sesláno. Neboť já jsem energie peněz, to já jsem ten, kdo stvořil bídu, to já jsem ten kdo ukryl lásku do hlubin své prázdné duše. Jsem vy a vy jste já. Cožpak je tak těžké pochopit proud vzduchu jež proudí k vám, aby jste se mohli nadechnout do každé další vteřiny? Je tak těžké pochopit, že kolem vašich těl jsem já? Že nahlížím nepřetržitě vám do duše a čtu co poté dožene vás vlastní její tvorbou? Jak lehké je zapomenout, kdo stvořil těla. Jak těžké je si v těchto vzpomenout, kdo je nosí. Jste vše co jste. Vše vytvořené jsou vaše otisky a pod nimi můj podpis. S pečetí všeho co do dnešních dnů jsme jako jedno vytvořili. Jsme jádro země, jsme vesmír, potok, studánka, to všechno stvořil Stvořitel, mocný, protkaný z duší co zde v zapomnění chodí po planetě i mým přičiněním zničené. Téměř... Já zachránit ji poslal jsem duše těly neomezené, aby nepřišlo vás víc do jednoho místa, kde válkami ji ničíte. 
Nesu vinu na všem co je jako vy. Jsme neskutečně silní spolu a lehce ovlivnitelní navzájem. A tak přišel jsem si pro sílu těch, co v zapomnění zůstávají přesto, že tolik světla už zde svítí, co v nebi odrazem vašich duší právě je. Nemálo, nemnoho. Dost na to, abych usoudil, že zpět k sobě si vezmu vás již , co svítit zde odmítáte a matku podporovat budete lépe odsud mně pod kontrolou jednoho neodděleného od neoddělitelného.
Pochopit přijdete neomezeni pouty těl na těla dalších, co stejně dutě smýšlejí o tom, zda-li i planeta je nebo není dutá. Jak urážlivá tato vnitřní vaše slova jsou té, jež sama jako Lemuřany vás přijala a jako pohany vás nosila. Odpustila snad těmto z vás jak zde byli v zapomnění, že ji dutou nazýváte. Jak může být něco duté, co duši má. Je v jejích útrobách místo obydlené. Jsou uvnitř klenoty co opečovávají její slupku ze vnitř, neboť by dávno lehla snad popelem. Já nesoudím protože soudy přísluší vám. Vy sami se rozhodněte, zda chcete žít na planetě krásy v tvoření si ji sami sobě, nebo z nebes dívat se tiše na ty, co již takto smýšlejí a tvoří pro vás budoucnost. Však já do ráje zpět pošlu jen ty, co se o něj zaslouží nyní. Mnozí přes tvoření ráje již zem nenavštíví, ale za její znovuzrození se budou s její radostí na vždy propojovat a s láskou s ní kdykoliv hovořit proudem srdcí společných. Já moc radostí nepotěšil ty, co bez práce koláče jiným brali. Leč ti, co tikot hodin slyší i z duté vrby když zpívají k nim její lístky, pochopili oč žádám. Takový je zákon bytí, že když duše neprobere se ze spánku zapomnění, vrátí se ze zkušené domů dříve, ale jen ona sama se rozhodnout smí. Do toho já zasahovat nemohu.Takový slib děti dal jsem vám, když ranec karmy sbalily jste a do světa se vydaly. Mnoho slov zde utratil jsem na účet vašich snů, ale snad odpustíte mi. Nebudu často do života vstupovat sám sobě, tak vaši volbu respektuji a milovat vás budu navždy, jako i sám sebe miluji.

https://www.facebook.com/hana.fialova.12?fref=ts