Naše společnost je zaměřená na výkon, posuzování a očekávání. Od malička se učíme být lepší než ti druzí, to jde ruku v ruce s kritikou, zda ten druhý je opravdu lepší a nakonec nesmíme zapomenout na to, že neustále plníme něčí očekávání. Existuje ale nějaká norma, podle které se dá určit, že jeden člověk je lepší člověk než ten druhý? Ve sportu to možná určit jde. V normálním životě bych si dovolila tvrdit, že tomu tak není. A dokonce si dovolím napsat, že si myslím, že nikdo z nás nejsme lepší ani horší. Protože, každý z nás jsme jedinečné individuality, které mají svou hodnotu, nejde o to, se odlišovat, ale spíše spojovat své schopnosti. Přesně jak zpívá pan Werich v písničce „ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc.“ Naše síla je ve sdílení s jinými, naše přirozenost je být ve společnosti jiných lidí. 

 Nejsme horším člověkem, když nám nejdou počty, nebo jazyky, máme prostě jen talent na něco jiného. Když to chápeme, zaměříme se na to, co nám jde nejlépe, a nesnažíme se vydřít si úspěch v činnosti, která nám nejde „od ruky“. Navíc, všimli jste si, že každá doba má své „hrdiny?“ Například, napadlo by vás, že se budete před deseti lety dívat na pořad o jídle? Dnes je takových pořadů desítky a jsou velmi populární! 

Dnes jsem viděla v televizi krásný film režiséra Nicolase Vaniera, Poslední traper.

Nebudu popisovat celý příběh, jen bych chtěla popsat část, kde se hodnota zmíněná výše krásně zrcadlí.      

Muž jménem Norman Winther žije se svou indiánskou ženou Nebraskou uprostřed Kanadské divočiny. Norman je možná jeden z posledních lovců, který žije v souladu s přírodou. Má své psí spřežení, svůj dům si postavili sami se ženou vlastníma rukama. Hodně se trápí tím, že ubývá divoké přírody díky kácení, proto se stěhuje dál a dál na sever, aby se vzdálil rozrůstající se civilizaci. Norman miluje přírodu, jak říká, cítí, že je její součástí, jen tak může chápat její duši. Nikdy nezabíjí víc zvířat, než kolik potřebují se ženou a se psy. Živí se prodejem kožešin. Když zabije nějaké zvíře, poděkuje mu a vysvětlí mu, co udělá s jeho masem kostmi a kůží. Občas jezdí několik dnů do města pro zásoby. Na poslední cestě do města se mu stane nepříjemná věc, jeho psa Nanuka přejede nešťastnou náhodou auto. Nanuk byl Normanův vůdce smečky tažných psů. Norman je z toho velmi smutný, měl svého Nanuka rád a dobrého vůdčího psa do psího spřežení je těžké najít. Při zpáteční cestě mu majitel obchodu přivede mladou fenku Apaš. Normanovi se Apaš nezdá, nevidí ji jako tažného psa, ale nechce obchodníka urazit a Apaš přijme. Nebraska se snaží Apaš vycvičit, Norman tomu moc nevěří a dívá se na ni přes prsty. Jednou, když je asi mínus 40 stupňů se Norman rozhodne, že přejde přes zamrzlé jezero a staví se za svým starým kamarádem Alexem, který žije sám za jezerem.

Když se Norman chystá na cestu, Nebraska mu nabídne, ať vezme Apaš na zaučení, Normanovi se nechce, má pocit, že ho Apaš bude zdržovat, nakonec se ale nechá přemluvit svou milou jemnou ženou a Apaš vezme. Jezero vypadá zamrzlé, Norman dá pokyn psům a ti se rozjedou, v polovině jezera však zjistí, že je tam led křehký a chce se vrátit, nový vůdčí pes, ho však přestane poslouchat a Norman se i se sáněmi a několika psy propadne ledem do jezera. Psi se nakonec z vody vyhrabou, ale Norman tam zůstane, snaží se vyhrabat na břeh, led mu však podkluzuje, volá na psy, ti se ženou přes jezero dál a nevšímají si ho. Nakonec ho napadne zavolat na fenku Apaš, volá na ni z posledních svých sil, Apaš ho zaslechne, otočí se, a i když je uprostřed spřežení, přinutí psy, aby se pro Normana vrátili. Prokřehlý Norman musí rychle rozdělat oheň, aby neumrzl. Vezme si Apaš k sobě a poděkuje ji za záchranu života.

Kvalita Apaš nebyla ve výkonu, ale ve věrnosti.