Jsem Isis...
Milovaní
nemohu ještě zcela procitnout, neboť spala jsem věky. Moje tabule okna které znala jsem zde není. Netuším ani, kde je můj javorový sirup co obvykle u postele stával. Leč procitla jsem zcela. Jsem někde hluboko v duši, leč netuším kdo že jsem. Moje vlasy spíše páže připomínají než vlasy Venuše, leč obličej hladký co ruka má ucítila. Mám zvláštní pocit, že nemám tu co pohledávat. Moji oddaní přátelé zde neřinčí a ani zpěv ptáčků hlas neslyším zde. Jen volal někdo jméno mé.
Teď procitám již trochu a slyším otce hlas. Co promítá se do mé duše zde, abych slezla dolů k matce vědomím a přichystala si řeč. Nuže slyšte tedy. Mám zde úkol v této zvláštní době. Již slyším správně svůj hlas a je to dobrá zpráva. Moje tělo je již rozfoukané, ale sloužit hlasu mému bude jiné. Moje zprávy ponesou se světem, neboť já mám tady své lůno ukotvené. Na Vyšehradě díky ženám vytvořeno bylo místo, kde nashromážděna je moje energie. Je to velmi silné místo pro každého z vás, kdo přišel sem, aby načichl k mé ženské vznešenosti a přijal tak do své duše střípek z pohádky jedné bohyně. Já pochopila jsem, že jsem zde proto snad, že do místnosti vaší říše vztoupit chce Mír. Vy jste nyní ve světě, kde vládne chaos a zmatek. Kde vztek řinčí jak zbraně a zbraně jako kola u vozu největšího postroje nosíte za pasem. Já ochluchla jsem za tu chvíli, než jsem se stačila vzpamatovat. Moje tělo z pavučiny času je nyní opředeno povinností sdělit vám, že mám na tom místě, kde je trůn mého ženství co hradby a těla mrtvých tam spočívají důležitý vzkaz pro vaše krále. Až 29. 8. se na obloze opět rozsvítí Merkaba, spojí se energie králu nad vašim hradem v matce Praze s energií mou. Tím vyrovnají se ženské a mušské energie zde ve vašem státě. Tímto skončí to, co vytvářelo v myšlenkách hlav boje, zbraně, nenávist. Naše společně spojená energie toto vykřičí do světa. My ženy jsme nyní povinnované sdělit světu, jak zahanbily jsme svou sílu v nás. Už nebudeme mlčet. Zklamali by jsme otce svého a z nebes došel by hrát za nás a to se mu nechce. Přivykl svému nebeskému trůnu a jen divákem se stal. To jemu tělu bez barev velmi vyhovuje. V něm je vše a my to víme. My jsme on s tělem jak obláček i s tělem jak bojovník či chlapeček, to jedno jest. To vše je on spanilost nebes. Miluji hro jeho půvab s respektem sobě vlastním. Jak do půvabu schovají se prohřešky nás tvořené skrz je mi lehce již jen záhadou a tou je jeho nekonečnost. Jak pohrát si přišla jsem i sama se sebou. A tak jdu sledovat divadlo nepoznaného otce svého i jeho v mém životě minulém, nynějším a myslím, že ještě nejednou budu vzbuzena, bude-li to třeba. A tak opět poroste mé bohyně síla aby podpořila srdce žen a tím i sílu mužů svých. Plakat chce se mi, když uvidět mohla jsem slzy radosti, které do studánky skláda otec již pro vás za dohledu andělů, neboť učí je jak pracovat. Oni poté budou z těchto vašich kanoucích slzí zase nosti jemu nahoru přání, které při této úlevě budete mu vysílat, aby mohli jste vytvořit nový sobě svět.
Tak lidé nespěte už a křičte do vašich zaprášených mrtvých ulic konečně ze srdcí věřících, že klid si k vám hledá cestu s mírem v ruce a běžte jim naproti.
