KDE JE TA LÁSKA ?
Mnoho lidí hledá lásku. Vnitřně ve svém srdci cítí prázdnotu.
Proč ale vzniká tolik trápení, trýzně a ubližování, když tu svou lásku konečně najdeme?
Naučili jsme se prožívat, žít lásku majetnickou, lásku nemocnou, která se jen tváří, že je láskou. Ve skutečnosti je to pouhá závislost na emoci, citu, energii od toho druhého.
Je to tak, protože jsme si svým chováním zablokovali příjem energie z přirozeného Zdroje, naučili jsme se spoustu fíglů, jak energii brát někomu jinému.
Jsme závislí na druhých, potřebujeme „někoho“, neumíme „být sami“, protože jsme vnitřně prázdní. Ta prázdnota není normální stav, něco tam má být a to „něco“ v nás je láska k našemu životu. Jenže my jsme svou vlastní lásku zapřeli, ztratili jsme k ní nit, nechali ji usychat ve svém nitru. Ona tam ale stále čeká, až si jí všimneme a rozfoukáme její plamen, třeba vnitřním blaženým pocitem vděčnosti za to že můžeme dýchat, chodit, vidět.
Kdy jsme svou lásku ztratili?
Jak jsme si to dovolili?
Stalo se to ve chvíli, kdy jsme se naučili, že si lásku toho druhého musíme zasloužit,
když nám nějaká autorita vnutila názor, že stojíme za starou belu, že to co si o nás jiní myslí je měřítkem toho co JSME.
Už vám dochází, jaké to jsou pitomosti? Nebojte se, já jsem jim taky velmi dlouho věřila a žila podle nich. Jenže co s tím, že?
Opravdová láska, je bezpodmínečná a tím i naplňující. Bez-podmínečná láska, zkuste se teď na chvíli zamyslet nad tímto souslovím a představit si tento stav v praxi.
Takovou lásku můžeme cítit každý den ve svém srdci a bude nám to stačit k naplněnému šťastnému životu. K tomu ale musíme především milovat sami sebe. Potkávám spousty lidí, kteří denně řeší problémy způsobené právě nedostatkem sebelásky. Například někdo příjde do práce a tam jej jeho spolupracovník poníží. Stačí jediné slovo cizího člověka a my se hroutíme, cítíme se poníženi, buší nám srdce, jsme nešťastní a z toho pocitu vyčerpaní. Pokusím se to teď rozkrýt. Ten člověk, který nás urazil, možná ani neměl v úmyslu nás urazit. Pouze měl zrovna špatnou náladu a utrousil na naši adresu něco, co se nás dotklo. Pokud bychom se milovali, milovali svůj život a své tělo, nemohlo by se nás žádné slovo negativně dotknout. Protože člověk, který se miluje, si je sám sebou jistý, nepotřebuje uznání jiných lidí, aby se cítil v životě naplněný. Už naplněný je. Je plný lásky, a když mu někdo něco špatného řekne, spíše ho polituje, nebo se jej zeptá, zda by mu nemohl nějak pomoci. Ví, že mu není dobře, a že potřebuje pomoc. Anebo se tomu jen zasměje.
Cítíte ten rozdíl?
Myslíte si, že to nejde?
Proč si myslíte, že to nejde?
Protože si to nezasloužíte?
Protože to je divné?
Protože by to vypadalo jako namyšlenost?
Když se teď nad těmi posledními větami zamyslíte, musíte přece logicky uznat,
že to jsou strašné žvásty. VŠECHNO JDE, KDYŽ SE OPRAVDU CHCE!
Byli jsme vychováváni ve světě NĚCO ZA NĚCO.
„ Když budeš hodný, dám ti čokoládu“ např.
Takový PODMÍNEČNÝ život je ale strašně těžký. Je založený na neustálém hodnocení, boji o přízeň, snaze se zalíbit a ve finále pochopíme, že toto vše vede jen k tomu, že se stáváme někým, kdo ve skutečnosti nejsme. Je to pěkně mazaně vymyšlená hra.
Je to hra EGA.
A je to docela zábavná hra, když pochopíme, jak se tato hra hraje.
Ale to vše, co jsme se doteď naučili, bylo dobré, bylo to součástí hry. Nenadávejme v duchu svým rodičům, že nás to tak „špatně“ naučili. My sami jsme si to tak vybrali, vybrali jsme si tyto úkoly i ty rodiče, tuto cestu, po které jdeme. A protože máme svobodnou vůli, je na nás jak tento svůj „úkol“ zvládneme. My jsme tvůrci, všeho co zažíváme a Ego nám pomáhá, uvědomit si to. Ego je náš velký učitel, zná naše slabé stránky.
Například, když zažíváme konflikt s nějakou osobou, většinou reagujeme vztahovačně a začneme se bránit. Říkáme „on nemá pravdu!“ Jenže co je to pravda, je to jen subjektivní pohled jedné osoby. A ta druhá osoba má zase jiný subjektivní pohled. V té chvíli nastupuje velmi „šťastné“ Ego (šťastné je samozřejmě, protože vás dostalo) a našeptává „jen mu to dej sežrat, tomu …., když nechápe, o co jde“. No a o co jde? O mou důstojnost? Tu si přece nepotřebuji vynucovat u jiných lidí. Místo abychom se navzájem respektovali, bojujeme. To nás vyčerpá, protože sílu, kterou máme k rozdávání lásky, využijeme k boji, k něčemu negativnímu.
Naší přirozeností je cítit všeobjímající energii – lásku, neustále.
Tato energie jménem LÁSKA je to, co jsme my.
Když pochopíme, že my jsme láska, přestaneme tuto energii využívat k boji o moc. Ano je to těžké, najednou začít měnit vše v čem jsme žili a dokonce to málokdy jde, já sama s tím stále vnitřně bojuji. Jednou se to podaří a někdy mně to mé ego dostane. Je to tím, že jsme se se svým egem ztotožnili. Je to naše já, ale pomalu to jde, když začneme být jeho pozorovatelem a ne otrokem, dostaneme se k úlevnému osvobození.
Láska s vámi!
Milada
