Kdy jsme vlastně přestali milovat své rodiče?
Můj dva a půlletý syn se ke mně večer při usínání přitulil, vzal mě za ruku a silně mi ji stiskl. Cítila jsem, jak se v celém mém těle rozlévá nádherný pocit mateřské lásky k němu, která stále sílila. Uvědomovala jsem si, že tento cit k němu nikdy nepomine, cit bezpodmínečné mateřské lásky se nikdy neztratí z mého srdce.
V té chvíli jsem si uvědomila, že stejný cit musí mít i má máma ke mně a také ji určitě neopustil a trvá. Zkoušela jsem si ji představit, jak sedí v našem obýváku a něco mi vypráví, uvědomovala jsem si, co k ní cítím já. Byla to směsice odsudku a zároveň jakési vzetí na milost, také takové podivné kamarádství, ale lásku jsem tam nenašla, možná tam je nějak automaticky, ze zvyku. Pak jsem si představila sama sebe, když jsem byla mladší a má máma byla pro mě celý svět, viděla jsem sama sebe, když ji objímám a jsem šťastná za to, že ji mám. V té chvíli jsem to ucítila, ucítila jsem lásku dcery, která nehodnotí, neodsuzuje, neporovnává a zároveň mě polil pocit studu.
A můj otec? Pamatuji si, že když jsem byla malá, nedovedla jsem si přestavit, že si vezmu za muže někoho jiného, cizího. Jediný a správný muž v mém životě byl on, můj táta. Byl to Bůh, který v mých dětských čistých očích měl vždy pravdu a byl naprosto neomylný.
Tak kdy jsem je vlastně přestala milovat?
Vše jakoby zahaleno mlhou, nepamatuji si, a ani nemůžu, prostě se to jednou stane. Začneme dospívat, a čím více se osamostatňujeme, tím více si uvědomujeme své rodiče v novém světle. Začneme dělat věci jinak než oni „lépe“, rozumíme všemu kolem a uvědomujeme si, že mají zastaralé názory a jsou úplně „mimo“. Začněme si uvědomovat ten propastný rozdíl, protože my objevujeme nové světy a oni si sedí doma ve svém uzavřeném historickém světě. Do toho ještě přijdou problémy, které máme sami se sebou a které se dají krásně vysvětlit na jejich naprosto „nezvládnuté výchově“. Ano to oni jsou příčinou našich problémů s autoritami, se sociálním uzpůsobením a vlastně vším.
Ne, je třeba se vrátit, když budeme jen odsuzovat, nikdy k nim nenajdeme cestu zpátky. A nikdy si neuvědomíme ten nádherný vzájemný cit, který jsme v sobě díky své pýše pohřbili. I my budeme jednou rodiče a budeme dělat chyby, a mnohdy přes svou zaslepenost to budou ty samé, které dělali oni, jen se nám budou zdát naše způsoby sofistikovanější J.
Děkuji svému synovi za to, že mi umožnil tento vhled a prožitek něčeho, co jsem zapomněla.
Děkuji svým rodičům za to, že mě nepřestali milovat, i když cítili mé odmítání.
Miluji vás!
Milada
https://miladajasova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=393392&bk=62528
