„Máš tady strašný chaos!“ řekla mi kamarádka. Podívala jsem se kolem sebe, je fakt, že jsem měla neumyté nádobí, ale v tom našem malém baráčku, je hned všechno vidět. Jindy jsem zase slyšela: „nechápu, jak to můžeš zorganizovat se svým chaotickým přístupem!“. Tak to jsem se už zamyslela, dělala jsem produkční léta a nikdy jsem neměla s tou prací problém, „no jo, ale ty to děláš tak nějak chaoticky na můj vkus!“

Já si od jisté doby takové věty neberu osobně, spíše se zamyslím, proč té mé kamarádce připadá, že mám všude chaos, když já se cítím báječně v klidu soustředěná, mám uklizeno v rámci možností, a dodělám vždy své povinnosti do konce.

 

Tak jsem šla dál a řekla jsem si, že to trochu rozklíčuji. Co je to chaos? Chaos by mohl znamenat neuspořádanost, skupina více věcí najednou, které jsou bez řádu vedle sebe. Chaos tedy postrádá jakýsi řád, podle kterého by se normální člověk orientoval. No právě, jenže já asi nejsem „normální člověk“, já se ve svém chaosu vyznám. Je to můj způsob života. Mě řády a pořádky a takové to „jak to má být“ příliš svazují.  Ráda se nechávám unést na vlně svého chaosu, ráda si užívám tu neuvěřitelně obohacující svobodu, kterou mi nabízí. Je pravda, že jsem se kdysi nechala svým chaosem unášet příliš. To se projevovalo například v alkoholu, ale o alkohol ani tak nešlo, jako o to sdílení s jinými, kteří byli na stejné vlně. Stejné pocity jsem prožívala v hudbě a stále prožívám. Když jsem zpívala na pódiu, pustila jsem vše kolem mě a byla jsem součástí velmi příjemné až vzrušující, odborník by to nazval adrenalinové, energie. Dokonce jsem se jednou ocitla na mém koncertě, při zpívání díky bezdrátovému mikrofonu za zády posluchačů, kteří křepčili a zvedali ruce směrem k pódiu, ale já tam nebyla. Jako bych se právě probrala z nějakého transu, tak jsem rychle běžela zpátky na pódium. Teď mě napadlo, že by to byla docela sranda, kdybych tam zůstala.

Neměla jsem hranice a taky mě to něco stálo, ale teď jsem si našla svou míru i hranice, takže vím, kdy už je to neúnosné, pro mě i pro mé okolí.

Můj chaos mě prostě baví a baví mě o to víc, že jsem si ho uchopila a dala mu mantinely. Každý máme určitý způsob, kterým se snažíme žít a stejně jako jsme odlišní, tak jsme také podobní. Většinou se už nějací narodíme, něco nás naučí rodiče, od nich si většinou neseme určité vzorce, podle kterých řešíme situace a pokud jdeme dál, tyto vzorce opouštíme, když tedy nefungují a ony většinou na nás nefungují a vytváříme si své vzorce, které sedí nejlépe našemu charakteru. 

Někdo má vnitřní potřebu řádu, ale může si ulítnout na své pořádkumilovnosti tak, že se s toho stane obsese a bude tím terorizovat své okolí. Jiný má talent rozlišovat silné a slabé stránky lidí, jde mu kritika a posuzování, ale pokud nebude schopen ukočírovat si své hranice, může se dostat do situace, kdy bude kritizovat jen proto, aby kritizoval. Prostě není potřeba své vlastnosti potlačovat, já bych to spíš nazvala, že je dobré je kultivovat. Je to taková cesta, rozpoznáme to, k čemu inklinujeme a zkultivujeme to do únosné roviny.

Tak jak říkal C.G. Jung: Co je vyneseno na povrch a pojmenováno ztrácí nad námi svou moc. Takže já si, když dovolíte a i když nedovolíte, budu hýčkat a kultivovat svůj chaos a občas se nechám unést na jeho vlně do jeho nádherné říše neomezených možností.

 

Vše je dobré

 

Milada