Mozek mi prosím nechejte!
„Zase mě zlobí ta zatracená ledvina!“ slyším vedle sebe a hned mě napadá a nahlas reaguji: „takže zlobíš sám sebe, že?“ „ Co to plácáš?“, „ No ty jsi tvá ledvina tak kdo jiný by tě měl zlobit, než ty?“ „ co to jsou za bláboly?“
Co my vlastně jsme? Jsme mozek? Mysl? Tělo? Ledvina? Žaludek? Když se podívám kolem mne, mohla bych některé lidi klidně popsat takto, tenhle je jasný žaludek, nebo tamten, no to je jasný mozek, tamta je srdce, a někdo dál je játro.
No tak milí přátelé, vždyť my jsme celek! Jak si můžeme myslet, že naše srdce je jiná entita než my a můžeme je klidně vyměnit? No, to sice můžeme, ale pořád je srdce, i když půjčené, součást určitého celku, který má dohromady název člověk. A jako celek taky funguje a navzájem se ovlivňuje. Do tohoto celku patří kromě těla a jeho hmotných částí také energie, kterou vydáváme pomocí emocí, kterými jsme zmítáni každý den, patří zde duše naše nejjemnější část, která nám dodává díky intuici jistotu lidství, patří zde mysl, která společně s emocemi ovládá celé naše tělo a jeho projevy vnitřní a vnější atd., atd. Tak mi řekněte, když toto vše jsme my, tak kde se vzala ta potřeba si myslet, že jsme jen jakási hlava plná myšlenek a to ostatní „podřadné“ a né tak důležité se dá nahradit? Kde jsme vzali tu drzost a jistotu, která se nám ostatně už dávno nevyplácí, že si můžeme myslet, že nám stačí k životu logika a ta nám vlastně pomůže vše překonat a přežít do konce, než se rozpadneme v prach? Připadá mi to jako by nás někdo uvrhl do hluboké hypnózy a manipuloval s námi, jak chtěl. „Nepotřebujete přemýšlet, my to za vás vymyslíme a zjistíme!“ „ Potřebujete vědět, proč vás bolí hlava? Tak si vezměte prášek a už nad tím tak nedumejte, potřebujete si přece odpočinout.“ „ Vždyť žijeme jen jednou! Tak se pořádně opijeme a pěkně tomu životu ukážeme zač je toho loket!“ „ Měli byste dbát o své tělo a často navštěvovat lékaře, aby vám mohl konečně zjistit, že nemáte tu rakovinu!“ Toto vše má jednoho jediného společného jmenovatele, a tím je lidská lenost. Lidská lenost přemýšlet, a teď nemyslím, nechat se zmítat myšlenkami až mě dostanou do vnitřního chaosu, myslím tím mít své myšlenky pod kontrolou.
Pořád si ještě myslíme, že unikneme smrti, když na ni nebudeme myslet a tak se chováme k našemu životu každý den. Řekněte mi, jak často za den se v myšlenkách pohybujete v minulosti nebo v budoucnosti a kolik času z toho žijete opravdu tady a teď, v přítomnosti? Ano hodně lidí bude namítat: „ale já musím plánovat a poučit se z minulosti!“ Ha, jenže my neplánujeme, my jsme se v minulosti a budoucnosti přímo utopili a nevědomě se tak bojíme přítomného okamžiku, že mu utíkáme stejně jako té smrti. A proč? Myslím, že spousta lidí neví, protože neměla nikdy čas se zastavit a zeptat se sama sebe, PROČ TO DĚLÁM? Přitom stačí tak málo, začít si všímat toho co dělám právě teď a do tohoto okamžiku nepustit tam už nic jiného.
Mám moc ráda tohoto autora existencionální analýzy, který přežil několik let v koncentračních táborech, kde dodával lidem naději k životu:
„Každý den a každá hodina v lágru dávala tisíce příležitostí k vnitřnímu rozhodnutí, které bylo rozhodnutím pro, nebo proti propadnutí člověka těm okolním silám, které hrozily uloupit mu to nejvlastnější, jeho vnitřní svobodu, a svést ho k tomu, aby se zřekl své svobody a důstojnosti a stal se pouhým míčem na hraní, pouhým objektem vnějších podmínek a nechal se od nich proměnit v typického koncentráčníka.“ (Viktor Frankl, rakouský neurolog a psychiatr)
