To, co mi nedělá dobře, nejsem Já.
Sedím, něco píšu a najednou si uvědomím, že mám strach.
O něčem jsem přesvědčena a delší dobu si myslím, že v tom mám jasno a najednou,
když se blíží chvíle praktického prožití mého rozhodnutí, přichází strach a pocity, typu: tak to radši nedělej. Jasně, že by to bylo pohodlnější nic neudělat, jasně, že bych se nemusela hádat s celou rodinou a bruslit v komunikaci jako obránce svého vlastního pohledu na věc. A co víc té energie co budu muset vydat, abych to vše ustála, zařídila… jojojo ego si to už začalo rozjíždět, už začalo plánovat a pěkně mě svezlo svým rychlíkem se stanicemi, které nesou povědomé názvy Radšine, Tonedám, nebo Ztohosezblázním. V takových chvílích pomáhá jen jediné, uvědomit si kdo jsem, jsem osobnost nebo čisté vědomí. Aha jsem čisté vědomí. A další věc? Vzpomenout si okamžitě na to, že to, co mi nedělá dobře, nejsem já. Možná vám teď hned naskočí myšlenka, jak to, že to nejsem Já, když to cítím? No, nejsem. Protože, to co cítím, může být naučená reakce, program, který opravdu nemusí mít se mnou nic společného. Jen jsem se s tuto reakcí za ta léta, co ji používám ztotožnila a když si to uvědomím, přestanu ji používat - jako by tu nikdy nebyla. To je ale dobrodružství na cestě sebeobjevování. Nebojte se klopýtnutí, neboť je to pomůcka, ne překážka!
láskyplně
Milada
